Česká republika: Desítka nejlepších reprezentantů

Čeští hokejisté vybojovali od roku 1993 pro svou rodnou zemi řadu velkých úspěchů: jednou zvítězili v Euro Hockey Tour, šestkrát byli světovými šampiony a jednou získali zlaté olympijské medaile. Během necelých osmnácti let oblékla národní dres řada osobností světového hokeje, hvězd domácí extraligy i dříčů odvádějících mnohdy nedoceněnou černou práci. Jak vypadá Top Ten českých reprezentantů podle nhlpro.cz?

10. Jiří Dopita, HC Olomouc
Majitel prvoligové Olomouce prožil veleúspěšnou ligovou i reprezentační kariéru, se Vsetínem dosáhl na šest mistrovských titulů, sedmý přidal s Pardubicemi, s národním týmem triumfoval na olympiádě v Naganu a na třech světových šampionátech. Jedním z jeho nejdůležitějších gólů byla vyrovnávací trefa na 2:2 ve finále německého mistrovství v roce 2001. Naposledy hrál za Česko na Světovém poháru 2005. S reprezentací se rozloučil třetím místem po prohře s Kanadou.

9. Dominik Hašek, bez angažmá
Dominator se nikdy nestal mistrem světa a zřejmě se jím, i přes nečekanou chuť reprezentovat svou vlast v pokročilém věku, nikdy nestane. Legendární gólman se do srdcí českých fanoušků zapsal díky jedinému turnaji: naganským olympijským hrám. V roce 1998  byli Češi pasováni do role outsidera, přesto dokázali porazit i extrémně silné týmy USA, Kanady a Ruska. Hašek udržel v šesti utkáních průměr 0,97 branky na zápas. Medaili má i z olympiády v Turíně.

8. Jaroslav Špaček, Montreal Canadiens
Olympijský vítěz  a trojnásobný světový šampión Špaček se proslavil jako spolehlivý zadák s vynikající rozehrávkou. Svou techniku hole potvrdil i během nejslavnějšího okamžiku své kariéry: 13. května 1999 překonal skvěle provedeným samostatným nájezdem kanadského brankáře Rona Tugnutta a posunul Čechy do finále MS. Jeho prozatím poslední akcí s národním mužstvem byla turínská olympiáda, z Itálie odletěl s bronzovou medailí na krku.

7.  Tomáš Vokoun, bez angažmá
Holohlavý gólman je dlouholetou oporou národního týmu, ve kterém debutoval na MS 2003. Češi tehdy v Helsinkách skončili po prohře se Slováky až čtvrtí. Vokoun zažil první velký úspěch s reprezentací o dva roky později, na vídeňském šampionátu pomohl mužstvu kouče Vladimíra Růžicky ke zlatu. Druhou zlatou medaili získal loni, ve finále proti Rusku předvedl  pětatřicet přesných zásahů. Letos se trenérovi Hadamczikovi omluvil, protože si hledá nové působiště.

6.  Martin Procházka, zkouška u  Hc Vagnerplast Kladno
Mistr kličky do backhandu se stal národním hrdinou, když devatenáct vteřin před koncem finálového duelu s Kandou poslal Česko do vedení. Psal se rok 1996, místem činu byla Vídeň. Procházka vždy platil především za kanonýra, umně zakončoval pasy Pavla Patery. Známá dvojice si společně zahrála na osmi světových šampionátech, ze kterých si přivezla šest medailí (čtyři zlaté), navíc se podílela i na olympijském vítězství v roce 1998.

5.  František Kaberle, HC Plzeň 1929
Žádný jiný bek neobjezdil tolik světových šampionátů (9) a nevybojoval tolik medailí (7) jako František Kaberle. Syn slavného otce se pětkrát stal mistrem světa, dvakrát dosáhl alespoň na bronz. Vítěz Stanley Cupu z roku 2006 se dočkal i společného titulu s mladším bratrem Tomášem. Ve Vídni spolu hráli za národní tým poprvé na velkém turnaji a hned získali zlaté medaile. Mezi jeho hvězdné okamžiky patří úvodní gól finále lillehammerského šampionátu v roce 1999.

4. Pavel Patera, HC Vagnerplast Kladno
Centr slavné Blue Line (Martin Procházka, Pavel Patera, Otakar Vejvoda) dodnes baví diváky na extraligových stadionech chytrými přihrávkami. Na konci tisíciletí patřil k největším tahounům naší reprezentace, na MS 1999 byl dokonce českým kapitánem. Čtyřikrát se radoval z titulu mistra světa, ve sbírce medailí má i naganské olympijské zlato. Jeho nejvýraznějším výkonem jsou dvě geniální přihrávky ve finále MS  v německém Hannoveru. Jedna z nich byla na zlatý gól Davida Moravce.

3. Jaromír Jágr, bez angažmá
Nejproduktivnější Evropan v historii NHL byl u všech třech posledních úspěchů národního týmu (MS 2005, MS 2010 a OH 2006). Své první mistrovství světa za Českou republiku odehrál v roce 1994, pod vedením Ivana Hlinky Češi vypadli ve čtvrtfinále. Další spojení legendárního kouče s uznávanou hvězdou už bylo podstatně úspěšnější: Jágr pěti body pomohl k triumfu v japonském Naganu. Nejslavnější gól? Branka ve čtvrtfinále proti USA, kdy svižnou ranou z mezikruží překonal Mikea Richtera.

2. David Výborný, BK Mladá Boleslav
Čerstvá posila bruslařského klubu odehrála v českém dresu 218 zápasů a připsala si 147 kanadských bodů. Bývalý lídr pražské Sparty si zahrál na dvanácti světových šampionátech, na kterých vybojoval osm medailí.  To vše jsou dodnes platné rekordy národního mužstva. Výborný se pětkrát radoval z titulu mistra světa, jednou pomohl mužstvu ke zlatu jako kapitán. Nejvíce se mu dařilo na MS v Petrohradě, tehdy přispěl ke zlatým medailím deseti kanadskými body.

1. Robert Reichel, naposledy HC Benzina Litvínov
„Jsi pašák, Albi,“ vykřikl komentátor Robert Záruba po Reichelově úspěšném nájezdu proti Patricku Royovi. Litvínovský patriot srazil vaz Kanadě s Waynem Gretzkym v sestavě. Češi postoupili do finále naganské olympiády. Reichel byl na šesti mistrovstvích světa kapitánem národního týmu a třikrát ho dovedl až ke zlatu. Často střílel důležité góly, tím nejpamátnějším je vítězná trefa proti Kanadě na MS 2000. V současnosti působí jako asistent trenéra u reprezentační šestnáctky.

Černý kůň žebříčku:

Jiří Šlégr, naposledy HC Benzina Litvínov
- jeden ze dvou českých členů Triple Gold Clubu

Na prahu Top Ten:
Milan Hnilička, Martin Ručinský, Viktor Ujčík, Vladimír Růžička, Tomáš Kaberle, Roman Čechmánek, Tomáš Vlasák, František Kučera

(zdroj obrázku: flickr.com)

Top Ten rodáků z exotických zemí

V dnešním žebříčku najdete deset hráčů, kteří se narodili v zemi, kde hokej je spíše cizím slovem než populárním sportem. Nezáleželo, zda daný hokejista později nastupoval za reprezentaci jiného státu nebo jakou má národnost. Cílem článku je ukázat, kde všude se už narodil hráč, který se dokázal výrazně prosadit v nejlepší hokejové soutěže na světě.

10, Claude Vilgrain (místo narození: Haiti)
Vilgrain odehrál za New Jersey, Vancouver a Philadeplhii 89 utkání, ve kterých nastřádal solidních 53 bodů. Nejvíce se mu dařilo v New Jersey, v jejichž dresu nastřílel rovných 20 branek. Zámořskou kariéru mu de facto ukončil podpis smlouvy s Philadelphií. Za Letce nastoupil pouze dvakrát, přitom na farmě sbíral více než bod na zápas. Místo plahočení po farmách zvolil Vilgrain v roce 1994 hraní za kanadský národní tým. Od sezóny 1994-1995 hrál v Evropě, v německé a druhé švýcarské lize vystřídal pět klubů. Ještě na jaře 2002 hrál za SC Bern.

9, Don Spring (Venezuela)
V Maracaibu narozený Spring vyrostl v Kanadě, po třech letech strávených na albertské univerzitě naskočil do NHL v dresu Winnipegu Jets. Spring platil za solidního beka do třetí formace, během 259 zápasů nasbíral 55 kanadských bodů (1+54) a 80 trestných minut. Po čtyřech sezónách u Tryskáčů se vydal do Evropy, na jeden rok se stal ozdobou německé ligy, kde nastupoval za EHC Essen West, dnešní Moskitos Essen.

8,  Jim Paek (Jižní Korea)
Paek se nejvíce proslavil v dresu Pittsburghu na začátku 90. let. Tehdy Tučňáci v čele s Mariem Lemiuexem dvakrát vyhráli Stanley Cup. K silnému týmu se připojil na konci ročníku, ve kterém pravidelně nastupoval za kanadský národní tým. Korejský rodák se sice v NHL nikdy neprosadil jako nějaká ofenzivní hvězda, nicméně i tak odehrál za Pittsburgh, Los Angeles a Ottawu 217 utkání. Od sezóny 1995-1996 působil již pouze ve farmářských ligách, na sklonku kariéry hrál za britské mužstvo Nottingham Panthers.

7, Craig Adams (Brunej)
Adams není žádný pilný sběrač bodů, za to má jiné přednosti, které jsou potřeba především v play-off. Pittsburghský forvard je důrazný, agresivní hráč disponující rychlým bruslením i skvělým čtením hry. Trenér Dan Bylsma ho proto posílá ze všech úročníků Pens nejčastěji na oslabení (v průměěru na 185 sekund za zápas). Defenzivní specialista odehrál v NHL 668 zápasů za tři týmy: Carolinu, Chicago a Pittsburgh. S Pens ai s Hurricanes vybojoval Stanley Cup.

6, Rick Chartraw (Venezuela)
Rodák z Caracasu byl draftován Montrealem v prvním kole draftu roku 1974 (jedničkou se stal Greg Joly). S Habs prožil jejich zlatou éru, v druhé polovině sedmdesátých let s nimi čtyřikrát vyhrál Stanleyův pohár. Za USA si zahrál na legendárním Canada Cupu 1976. Hráč, který dokázal zastávat post beka i pravého křídla, se dočkal pátého prstenu pro vítěze ligy v barvách Edmontonu Oilers. Za Olejáře odehrál v play-off 1984 svůj poslední zápas v NHL, rozloučil se tak ve velkém stylu, s pohárem v náručí. 

5, Richard Park (Jižní Korea)
Park vystřídal během třinácti sezón v NHL hned šest klubů. Poprvé se v prestižní soutěži objevil 5. března 1995. Osmnáctiletý talent z korejského Soulu při svém debutu zaznamenal asistenci, nicméně prohře 4:3 s Floridou nezabránil. Americký forvard naposledy hrál za New York Islanders, v jejich dresu předvedl tři třicetibodové sezóny. Loňský konec u Islanders nicméně ještě neznamenal Parkův definitivní odchod z vrcholového hokeje, letos nastupuje ve švýcarské lize za HC Sevette Ženeva.

4, Willi Plett (Paraguay)
Držitel Calder Trophy za 1977 vždy platil za agresivního hráče s citem pro koncovku. Ať už si ho vybavíte jako bitkaře nebo jako střelce, v obou rolích si vedl velmi solidně. Během své kariéry nasázel 222 branek a nasbíral 2572 trestných minut. Nikdy se neradoval ze zisku Stanleyova poháru, nejblíže mu byl během působení v Bostonu. S Bruins se v roce 1988 probojoval až do finále, jenže proti rozjetému Edmontonu neměl jeho tým šanci uspět. Neúspěšné finále bylo Plettovou rozlučkou s NHL.

3, Robyn Regehr (Brazílie)
Syn kanadských misionářů se v NHL prosadil podstatně více než jeho mladší bratr Richie, který se narodil v Indonésii a momentálně působí v berlínském Eisbärenu. Robyn zastává v Calgary funkci alternativního kapitána Jaromea Iginly. Nikdy nehrál za jiný klub než za Flames, ačkoliv byl původně draftován Coloradem Avalanche. Na svém kontě má už 825 odehraných zápasů, což je v historii klubu druhý nejlepší výkon (po Iginlovi). V roce 2004 s Kanadou vyhrál Světový pohár.   

2, Olaf Kölzig (Jižní Afrika)
Rodák z Johannesburgu se v roce 2000 stal nejvyšší držitelem Vezina Trophy v historii. Svým triumfem tehdy utnul tříleté kralování Dominika Haška. Kölzig v NHL chytal pouze za dva kluby, od roku 1989, kdy poprvé okusil atmosféru NHL, až do 30. června 2008 patřil k washingtonským Capitals, o den později podepsal kontrakt s jejich divizním rivalem z Tampy Bay. Brankář, který patřil mezi poslední zástupce klasického Stand-up stylu, odchytal osmnáct utkání za německou reprezentaci.

1, Rod Langway (Taiwan)
Americký obránce byl v roce 2002 uveden do Hockey Hall of Fame. Proč? V NHL odehrál necelou tisícovku zápasů, dvakrát vyhrál Norrisovu trofej, šestkrát nastoupil v All-Star Game a s Montrealem získal Stanleyův pohár. Langway oblékl ve své kariéře dresy s dvěma různými čísly: za Montreal hrával se sedmnáctkou, ve Washingtonu měl na dresu našitou pětku. Ta byla v roce 1997 vyvěšena pod strop bývalé arény Caps, Capital Centre.

Arťuchin v NHL: Rvačky, suspendace a devětačtyřicet kanadských bodů

Jevgenij Arťuchin není potížistou pouze na mezinárodní úrovni, osmadvacetiletý rodák z Moskvy má za sebou kontroverzní kariéru i v NHL. Při pohledu do statistik stojí u jména ruského hromotluka 199 odehraných zápasů, 49 kanadských bodů a 313 trestných minut. Klasická bilance bijce, který umí hrát hokej. Jenže Arťuchin byl navíc během tři sezón třikrát suspendován, kvůli svým nevybíravým zákrokům musel vynechat sedm zápasů.

Arťuchinovi nechybí jistý ofenzivní talent a tah na branku. Bylo by poněkud úzkoprsé nezmínit se o jeho produktivitě ve slavné lize.  Začněme prvním gólem: Poprvé mohl radostí zvedat ruce nad hlavu 5. listopadu 2005, kdy v dresu Tampy Bay překonal legendárního kanadského brankáře Eda Belofura. Bolts i přes Arťuchinovu branku padli na ledě Air Canada Center 3:5. Celkem čtyřikrát si připsal v jediném zápase dva body, nikdy však nedal dva góly.

Takřka dvoumetrový Rus vystřídal v NHL tři kluby: Tampu Bay Lightning (Bolts ho v roce 2001 draftovali ve třetím kole), Anaheim Ducks (kam byl vyměněn za Drewa Millera a třetí volbu v draftu 2010) a Atlantu Thrashers (Kačeři za něj dostali Nathana Oystricka). Jeho první a poslední zápas v zámořské soutěži dělilo dobrých 54 měsíců. Proč? Přestávku mezi prvním a druhým angažmá u Lightning  Arťuchin vyplnil ročními kontrakty s Omskem a Jaroslavlí.

Americkým divákům se naposledy představil 9.dubna 2010 na ledě washingtonské Verizon Center. Coby spoluhráč Ondřeje Pavelce tehdy za asistence Lotyše Arturse Kuldy (autor hitu na Radka Martínka) poslal puk za záda Josea Theodorea. Nešlo o žádnou parádu, nicméně Arťuchin během svého působení za Atlantikem několikrát ukázal, že je schopen vskutku vytříbených hokejových akcí. Tu nejhezčí předvedl proti New Yorku Islanders. Opět za Atlantu Thrashers.

NHL však poznala i Arťuchinovu druhou tvář, nekompromisní kolos na bruslích tvrdě srážel všechny soupeře kolem sebe. Bez ohledu na tělesné parametry a jmenovky na zádech. Za své fauly si vysloužil tři suspendace, nejdelším potrestáním byl třízápasový distanc za úder helmou do hlavy Antoinea Vermettea (video). Arťuchin praštil subtilního centra ottawských Senátorů do hlavy jeho vlastní přilbou. „Bylo to stupidní. Pro ten zákrok není žádné omluvy,“ řekl ottawský bek Christoph Schubert.

Další dvě suspendace si vysloužil za faul kolenem na floridského veterána Villeho Peltonena (Peltonen se po návratu na led  pokusil Arťuchinovi pomstít a porval se s ním) a za podkopnutí amerického beka Matta Niskanena.  Incident mezi Arťuchinem a Niskanenem se stal ještě v dobách Niskanenova angažmá u Dallasu Stars. Video s bezohledným zákrokem anaheimské hrozby na bruslích obletělo minulý rok celý svět. Výše trestu byla vzhledem k Arťuchinově minulosti směšná: pouhé dva zápasy.

Ruský útočník si rychle vydobyl pověst zákeřného hráče, nicméně se nikdy nebál odhodit rukavice a nést za své činy odpovědnost. Při bitkách měl oproti soupeřům výhodu díky urostlé postavě, které dokázal beze zbytku využívat. Z deseti bitek prohrál dle hlasování fanoušků na hockeyfights.com jediný pěstní souboj. 31. března 2009 nestačil na bostonského kapitána Zdena Cháru. Po shlédnutí záznamu je třeba uznat, že Chára neslavil žádnou drtivou výhru. Arťuchin byl stejně jako na mezinárodním poli i v NHL neohroženým krutovládcem. Disciplinární komise NHL však jeho zákroky dokázala trestat, odhodlá se k tomu i IIHF?

Keith Yandle: Znáte lepšího beka za milion dolarů?

Phoenix vyhrál sedm z posledních osmi zápasů a výrazně zvýšil svou šanci na postup do play-off. Proto jsme jej vybrali Hot Teamem pro tento týden. Dnešní článek se věnuje Keithovi Yandleovi, nejproduktivnějšímu z Kojotů a jednomu z kandidátů na zisk Norrisovy trofeje.

Na začátek se sluší uvést, že Yandle má kontrakt na 1,3 milionu dolarů, což z něj činí 130. nejlépe placeného beka v NHL. Stejný plat berou i další tři beci: vancouverský Andrew Albert, Modrokabátník Kris Russell a Josh Gorges z Montrealu. O žádné velké hvězdy se nejedná, že? Proč tedy Yandle nemá smlouvu jako ostatní špičkoví ofenzivní beci v NHL?

Právě dobíhající dvouletý kontrakt je mistrovským dílem z pera nejlepšího generálního manažera roku 2010 Dona Maloneyho. Ten skvěle odhadl potenciál mladého beka a nabídl mu po jedné solidně odehrané sezóně dvouletý kontrakt s celkovým výdělkem 2,5 milionu dolarů. Nepřeplatil ho, ale zároveň mu nenabídl částku, která by nestála za zvážení. Talentovaný americký obránce se Kojotům upsal v červenci roku 2009.

Tehdy měl Yandle právě za sebou ročník, ve kterém na sebe poprvé výrazněji upozornil. Ve dvaašedesáti zápasech zaznamenal rovných třicet bodů. Ve statistice +/- skončil na čtyřech záporných bodech, což vzhledem k herní mizérii Coyotes rozhodně nebyl špatný výsledek. Trenér Wayne Gretzky rodáka z Bostonu hojně využíval, Yandle odehrál v průměru dobrých 16 minut za zápas.

Gretzkého nástupce Dave Tippett na ofenzivního obránce spoléhá ještě více, nejprve ho na ledě průměrně nechával odehrát kolem dvaceti minut, v letošním ročníku Yandlova vytíženost vzrostla o další čtyři minuty. Yandle je v současnosti jednadvacátý nejčastěji hrající bek v lize, přičemž rozdíl mezi ním a lídrem žebříčku Duncanem Keithem z Chicaga  je pouhých 90 sekund.

Yandle během dvou let pod Davem Tippettem (mimochodem Tippett je loňský držitel Jack Adams Trophy) rozvinul svůj talent a stal se elitním útočně laděným bekem. Jeho jedinou větší slabinou je hra do těla. S devětadvaceti hity je nejméně hitujícím bekem Pouštních psů. Nikdo neříká, že by měl Yandle drtit soupeře ve stylu Nolana Yonkmana, nicméně každý obránce by měl umět občas přitvrdit.

Nedostatečná hra do těla je jedním z faktorů, kteří negativně ovlivňují statistiku +/-. Yandle je v rámci svého mužstva v tabulce pravdy až na páté pozici (+10), zatímco nejčastěji hitující bek Phoenixu Adrian Auccoin je s jednadvaceti kladnými body jejím lídrem. Ano, Yandle skvěle blokuje střely a výborně vyváží puk z obranného pásma,  nicméně pokud se zlepší i v osobních soubojích, definitivně se zařadí mezi nejlepší beky v NHL.

Top Ten brankářských masek sezóny 2010-2011

Každý rok se těším na chvíli, kdy jednotliví brankáři představí své nové masky. Někteří gólmani, například Pekka Rinne z Nashvillu a manhattanský Henrik Lundqvist, vystřídají během jediné sezóny několik masek. Jiní zase používají stejný motiv s drobnými obměnami řadu let (Martin Brodeur, Miikka Kiprusoff). V poslední době jsou v módě i speciální masky ke třetí, alternativní sadě dresů. 

10. Marty Turco, Chicago Blackhawks
Nestvůrní chrliči dominovali Turcovým přilbám již během jeho působení v Dallasu, nicméně ve spojení s chicagskými barvami a klubovými symboly vypadají ještě lépe. Turco použil během sezóny tři různě barevné varianty této masky, jako nejefektnější vybírám bílou verzi používanou s venkovními dresy Blackhawks.

 

9. Jonathan Bernier, Los Angeles Kings
Králové z Los Angeles oblékali od svého vstupu do ligy do roku 1988 krásné žlutofialové dresy. Kings se k nim v sezóně 2010-2011 vrátili a brankářská dvojice Jonathanů musela na návrat starých barev zareagovat. Quick s Bernierem si obstarali velice povedené masky, tu Bernierovu zdobí na pravé straně koruna, levá strana patří Rogiemu Vachonovi.

8. Jose Theodore, Minnesota Wild
První výtvor v žebříčku, který není prací Davida Gunnarssona. Theodorovu masku pomaloval minnestoský umělec Todd Miska. Kanadský náhradník Nicklase Backströma proslul monstry sedícími na římské šedesátce. Tentokrát jsou ony příšery zkřížené z minnesotským logem a drápy mají zabořené do číslice X (výroční logo Wild). Tým ze St.Paul letos odehrál desátou sezónu v NHL.

7. Ondřej Pavelec, Atlanta Thrashers
Na Pavelcově masce je evidentní Gunnarssonův rukopis, jeho detailní práce s air-brushem je zřejmě nenapodobitelná. Výsledkem Švédovy práce je efektně působící dílo kombinující současné symboly Thrashers se stylizovaným logem Atlanty Flames. Na levé straně je zobrazený gólman Plamenů Phill Myre, v pozadí ční atlantský Capitol. 

6. Mathieu Garon, Columbus Blue Jackets
Kanaďanka Sylvie Potrais vytvořila pro Mathieua Garona naprosto originální masku kombinující modrou, stříbrnou a bronzovou barvu, jejíž dominantním prvkem je velká pěticípá hvězda. Garon její výtvor používá ke třetí sadě dresů Colmubusu Blue Jackets. Je až neskutečné, jak syrově design působí. Potrais maluje masky i pro Martina Brodeura.



5. Antti Niemi, San Jose Sharks
Finská jednička Žraloků si přála mít i na nové masce „indiánský plamen“, tekntokráte vyvedený v oranžové a černé barvě. David Arrigo se s kombinací žraloka a zmíněného plamene popasoval výborně, výsledek jeho práce vypadá fantasticky.  Řadě lidí vadí výrazná tyrkysová barva, mě se naopak v kombinaci s dresy Sharks líbí.



4. Pekka Rinne, Nashville Predators
Zuřivý predátor s maskou přes čumák. Jeden z nejšílenějších, ale zároveň nejlépe realizovaných Gunnarssonových nápadů. Pekka Rinne si nechal na konci sezóny vyrobit ještě jednu masku, na které jsou zobrazené noty a hudební nástroje. Je pěkná, ale na děsivé oranžové oči vykukující z laminátové škrabošky ve stylu Jacquese Plantea, nemá.



3. Dwayne Roloson, Tampa Bay Lightning
„Rolie the Goalie“ si nechal novou masku namalovat od Jesseho Acciaccy. Symbolizuje helmu severského boha deště, hromu a plodnosti země Thóra. Roloson má na zadním plátu napsaná jména svých synů Bretta a Rosse, zdobí jej i typické Thórovo kladivo. Na masce nechybí ani stylizované logo Lightning a Rolosonova přezdívka „Roli“.



2. Michael Leighton, Philladelphia Flyers
The Broad Streat Bulies ožili na Leightonově masce v plné kráse. Bitky, stehy, náplasti. Gunnarsson dokázal mistrovsky spojit tradiční barvy Flyers s klubovou historií. Komu patří tváře na stranách přilby? Napravo je Dave Schultz, legendární bijec Ledců. Na levé straně najdeme portréty brankáře Bernieho Parenta a kapitána Bobbyho Clarkea.

1. Dan Ellis, Anaheim Ducks
Když jsem poprvé viděl masku anaheimského náhradníka, nevěřil jsem svým očím. Úžasný nápad a skvělé provedení! Celá maska je oranžovým pytlem na lidské ostatky, z níž vykukuje kačeří hlava. Z mrtvého kačera se stal zombie stejně jako z dalších zobrazených kachen. Původní logo Ducks vyvedené ve zlaté barvě je prostě nádherné.  Ačkoliv nejsem vyloženě fanoušek prací Davida Gunnarssona, ty nejlepší letošní masky v NHL podle mě pocházejí právě z jeho švédské dílny.

(zdroj: flickr.com)